30 let svobody(?)

4. 12. 2019

Nedá mi to, po vší té mediální masáži, v níž vynikla zejména z peněz nás všech placená Česká televize, po těžce propagandistických oslavách, výstavách, odhalování pamětních desek, článcích a vyjádřeních, se taky malinko nezamyslet nad výročím 17. listopadu. Zcela v pozadí zůstal rok 1939, kdy po pohřbu studenta Jana Opletala dne 15. listopadu, který se stal vyjádřením odporu českého lidu proti německé okupaci Čech a Moravy, nařídil Hitler, aby jakékoliv další demonstrace byly potlačeny vojenskou silou. Byly uzavřeny české vysoké školy, vedoucí představitelé vysokoškoláků byli zatčeni a 9 z nich popraveno, 1.200 českých studentů bylo zbito a odvlečeno do koncentračních táborů. V roce 1941 byl 17. listopad vyhlášen v Londýně za Mezinárodní den studentstva. To vše jako by rokem 1989 bylo zapomenuto.

Co vlastně přinesla tzv. Sametová revoluce? 30 let jsou komunistům vytýkány chyby, jichž se údajně dopustili, možná přichází čas si přiznat, že ani současný režim není dokonalý. Základní a největší pochybení je zjevné: cokoliv, co vymyslel a zavedl předchozí režim, je špatné a musíme to zlikvidovat. Rychle a bez rozmyslu. Ať už šlo o zdravotnictví, školství, sociální systém nebo třeba průmysl a zemědělství. Mnohé věci se pomalinku vrací, protože čas ukázal, že vlastně byly dobrým řešením. Objevujeme objevené a ještě se za to plácáme po ramenou. V nadšení „západem“ a přízní zahraničních investorů jsme prodali suroviny, továrny, značky, technologie, receptury, zaměstnance. Zisky tak odchází do zahraničí, především do Německa, místo aby posilovaly českou ekonomiku. Zbavili jsme se dokonce i typicky českého rodinného zlata – piva. Plzeňský prazdroj vlastní Japonci, Staropramen majitelé z Kanady a USA, Starobrno nebo Krušovice Holanďané, Ježka Čína, aspoň že Budvar zůstal po táhlých soudních sporech v českých rukou. Ale nejen pivo, my jsme dokázali prodat i pitnou vodu … Kterou se dnes za mnohamilionové částky snažíme kupovat zpět.

Místo na banány stojíme fronty na zubaře, tedy pokud si vůbec jeho péči můžeme dovolit, vzdělání nahrazujeme tituly a internetem, zdravý rozum genderovou politikou, sociální dávky se vyplácí víc než poctivá práce, živíme neziskovky, které sice nic nepřináší, ale mluví do všeho, tleskáme dětem manifestujícím za čistou planetu s hamburgerem známého řetězce v ruce. Oháníme se demokracií a přitom neuznáváme odlišný názor a z pozice moci vymýšlíme krkolomná opatření, jak zabránit jeho šíření. Ve jménu demokracie protestujeme proti výsledkům demokratických voleb. Ve jménu demokracie zkreslujeme dějiny, říkáme lidem, jak mají myslet, co mají číst, čemu mají věřit. Ve jménu demokracie povyšujeme zájem jednotlivce nad zájem ostatních, hlas několika křiklounů je silnější než tichá podpora většiny. 17. listopad 1989 přinesl změnu. Ale opravdu tu, kterou mělo cinkání klíčů přivolat? Skutečně má český národ co slavit?

Helena Vrzalová

Autor: 
Vysocina