Roman Ondrušek: Podpora řemesel a technického vzdělávání

8. 9. 2017

Kromě mého angažování v komunistické straně jsem také skupinovým vedoucím Pionýrské skupiny Koloušci, organizace, která na Pelhřimovsku provozuje 10 keramických kroužků ve čtyřech dílnách. Mám blízko k výchově mládeže, uměleckému a technickému vzdělávání a také lidovým řemeslům. A právě technické vzdělávání a rozvoj řemesel je oblast, která je dlohodobě achilovou patou českého školství. Přitom ekonomice kriticky schází právě kvalifikované pracovní síly v technických profesích. Přes sympatickou snahu zejména krajských úřadů, jako zřizovatelů středních škol, činících dílčí opatření k posílení zejména učňovských oborů, nelze v dohledné době očekávat razantnější zlepšení. A viníkem této situace je bezesporu stát a nekompetentní politika zejména pravicových vlád. V době, kdy se odbourávalo plánování jako „přežitek komunizmu“ a prosazovala se všeřešící „neviditelná ruka trhu“, architekti novodobé společnosti jaksi zapomněli to, co věděla již Marie Terezie. Rozhodující roli ve školství musí mít stát. Stát, který vzdělávací soustavu financuje a který také musí jejím prostřednictvím zajistit pracovní síly ekonomice. Představa, že žáci a jejich rodiče budou vyhledávat studijní a učební obory na základě situace na pracovním trhu se ukázala jako velmi najivní. To, zda bude škola dítě bavit je mnohdy pro rodiče a samozřejmě i děti samotné, mnohem důležitější, než to, zda najde uplatnění v oboru. A tak školství produkuje ročně desítky historiků, kteří nikdy svoji profesi dělat nebudou.

Možné řešení situace je dlouhodobé, je třeba změnit přerozdělování finančních prostředků pro střední a vysoké školy, preferovat právě technické a přírodovědné obory a nastavit limity v oborech humanitních, neboť hlavním a jediným skutečně účinným nástrojem řízení je rozpočet. Polytechnickou výchovu je třeba v daleko větší míře prosadit do základních škol a vytvářet podmínky pro mimoškolní aktivity technického a přírodovědného charakteru.

Druhým velkým okruhem problémů, kterému se věnuji a hodlám i nadále věnovat, je legislativa týkající se neziskových organizací. V tomto případě se nejedná jen o „velké“ bohaté neziskovky, které ždímají státní rozpočet o miliony na pomoc uprchlíkům, ale zejména o malé spolky, hasiče, myslivce, junáky a pionýry, zahrádkáře, včelaře, ženské spolky, tělovýchovné jednoty a další organizace, které tvoří občanskou společnost a vyplňují společenský a kulturní život zejména v menších městech a na venkově. Tyto neziskové organizace, ve většině závislé na práci dobrovolníků, jsou dnes nuceny k téměř nehorázné administrativě. Ze zákona rozdělují účetnictví na hlavní a vedlejší činnost a vedou tím komplikovanější agendu než podnikatelské subjekty. A jaký je argument státních úředníků pro udržení toho stavu? „Kdyby se účetnictví v neziskovém sektoru zjednodušilo, využili by toho nepoctivci ke skrytému podnikání...“ To je ale selhání státu, že! Je to produkt liberální politiky, která na jedné straně deklaruje ochranu jedince před státem, na straně druhé však vytváří skvělé podmínky právě pro takové živly. Stát by měl aktivně takové lidi vyhledávat a případy řešit. Namísto toho trestá spolky „horami papíru“. K tomu je třeba komplexní řešení, nejen ve změnách zákona o účetnictví a daňových zákonech, ale také v trestním zákoně, trestním řádu atd. Je totiž třeba nejen ulevit těm, kteří rozvíjí naší společnost, ale také umožnit státní správě dobře plnit její funkce.  

Roman Ondrušek
Kandidát do Parlamentu ČR na 4. místě kandidátky KSČM kraj Vysočina

             

Autor: 
Vysocina